Většina příspěvků na této konferenci, jak bychom řekli my ekonomové, "stojí na straně nabídky", tj. prezentuje výsledky zkoumání v oblasti GIS a jejich konkrétní aplikace. Náš příspěvek se pravděpodobně odlišuje tím, že stojí spíše na druhé straně, tj. "na straně poptávky". Chce být určitou výzvou expertům na GIS k diskusi o jednom z mnoha jejich nových využití při rozhodování v ekologické politice.

Na katedře životního prostředí Vysoké školy ekonomické v Praze byl vytvořen a je rozvíjen určitý metodologický přístup, nazvaný "model vyjednávání mezi autoritou a znečišťovateli jako podpora rozhodování v ekologické politice" (dále jen model či přístup). Tento přístup byl úspěšně prezentován na Světovém kongresu environmentálních ekonomů (Benátky 1998) a na Semináři Světové banky k politické ekonomii zavádění oceňování vody (Washington D.C. 1998). V obou případech spolu s výsledky uskutečněných laboratorních ekonomických experimentů. Autoři usilují o jeho další rozvinutí směrem k praktickým aplikacím. Významnou roli by zde mohly na několika místech sehrát GIS, jak se pokoušíme naznačit v tomto příspěvku.

Model je určen pro efektivní řešení problému snížení znečišťování v určitém území, kde se nachází více konkrétních, územně definovaných, zdrojů znečištění, představujících současně ekonomické subjekty, zpravidla firmy či obce. Konkrétněji může jít například o snížení znečištění ovzduší v určitém městě, regionu, státu apod., o snížení znečištění vypouštěného do určitého vodního toku či jeho části, do jezera, moře apod. o snížení množství pevných odpadů ukládaných na skládky v určitém území atd. Toto znečišťování může být působeno jednou škodlivinou (např. oxidem siřičitým, oxidem uhličitým, znečišťování vody vyjádřené jako BSK₅, či množinou škodlivin a to i různou u různých zdrojů).

Stav znečišťování životního prostředí i cíle jeho snížení mohou být vyjadřovány v podobě:

• emisních charakteristik (např. tuny určité škodliviny emitované v daném časovém období ze zdrojů v daném území);
• imisních charakteristik prostředí v daném území (tj. např. stupeň znečištění vyjádřený jako koncentrace určité látky či látek a podílu jednotlivých zdrojů na této situaci);
• mohou být vyjádřeny rovněž jako určité přepočtené jednotky (např. na základě stupně škodlivosti jednotlivých látek);

Dopady znečištění prostředí mohou být vyjadřovány též jako naturálně či peněžně vyjádřené škody působené v daném území a odpovídající cíle ekologické politiky potom jako snížení (odvrácení) těchto škod ve stejném vyjádření.

Protože jak informace o vlivu jednotlivých subjektů tak o (celkové) situaci v životním prostředí představuje územně determinované informace, k jejich zachycení a práci s nimi lze s výhodou používat GIS.

Základní myšlenkou navrhovaného přístupu k řešení daného problému (tj. snížení znečištění, případně jeho dopadů pro člověka a ekosystémy) je využití vícenásobného vyjednávání mezi určitou autoritou politiky životního prostředí v daném území a příslušnými znečišťovateli (blíže viz Šauer, Fiala & Dvořák 1998). Při tomto (navrhovaném) vyjednávání autorita rovněž využívá ekonomické nástroje ekologické politiky. Konkrétněji jde o platby za znehodnocování životního prostředí, které vytvářejí zdroje financování ochrany životního prostředí (fond). Z tohoto fondu jsou autoritou poskytovány určité formy finanční podpory znečišťovatelům na jejich projekty řešící problematiku snížení znečištění v daném území. Uváděné dvě skupiny nástrojů vytváří systém, jakési "spojené nádoby". Tato "ekonomická čísla", tj. platby a finanční podpory, současně představují specifickou cenu určitého statku životního prostředí. Výsledkem tohoto vyjednávání jsou uzavřené dohody o snížení negativního vlivu na životní prostředí na jedné straně a poskytnutí podpory ze strany autority na straně druhé. Tyto dohody mohou být doplněny sankcemi pro případ jejich neplnění.

Autorita v jednotlivých krocích vyjednávání maximalizuje ekologický přínos v daném území ve veřejném zájmu na jednotku poskytovaných příspěvků, či (recipročně) minimalizuje příspěvky poskytované z fondu na (jednotku) ekologického přínosu. Tyto přínosy mohou být vyjádřeny obdobně (ve stejných veličinách) jako výše uvedený stav znečišťování a vliv na prostředí, tj. jako změny emisí jednotlivých znečišťovatelů, jejich příspěvky ke snížení imisní situace v území, v podobě různých přepočtených efektů apod. Práce s těmito údaji tak může opět představovat významnou oblast pro efektivní uplatnění GIS a souvisejících modelů. Je tak například možné uvažovat o provádění variantních propočtů dopadů navrhovaného snížení emisí ze zdrojů znečištění do imisní situace, propočtů snížení ekologických rizik v daném území apod. To vše v relativně krátké době a s přiměřenými náklady.

Na druhé straně znečišťovatelé nabízí určité přínosy pro životní prostředí v daném území (spojené s jejich projekty na ochranu životního prostředí) a snaží se vyjednat maximální výši příspěvku ke svým nákladům na zamezení ze zmíněného fondu. Model zde tak předpokládá, že znečišťovatelé maximalizují svůj užitek. Taktiku při vyjednávání potom znečišťovatelé volí podle konkrétního schématu vyjednávání a ekonomických čísel generovaných v procesu vyjednávání a poskytovaných autoritou. V každém případě však udržují ekonomické údaje o svých projektech na zlepšení životního prostředí jako důvěrné, což je významnou předností modelu ve srovnání s jinými koncepcemi využití nástrojů ekologické politiky.

Výsledkem vyjednávání je dobrovolná dohoda mezi účastníky, tj. mezi autoritou a znečišťovateli v daném území. Na GIS by v této fázi připadala významná role zejména při vyhodnocování ekologické účinnosti přijímaných výsledných řešení, zpřístupňování výsledků řešení širší veřejnosti (např. zpracováváním mapových podkladů). GIS by rovněž byly využitelné při následné kontrole plnění uzavřených dohod, případně při dalších vyjednáváních, pokud by tato přicházela v úvahu (např. při změně ekonomické situace, posunu v poznání ekologických souvislostí apod.).

Vzhledem k tomu, že navrhovaný přístup ve své základní variantě vede pouze ke snížení znečištění v území, je třeba uvažovat další mechanismy zajišťující alespoň udržení dosaženého stavu. Takovými mechanismy mohou být například hodnocení nových projektů z hlediska dopadů na životní prostředí v území (EIA), obchodovatelná práva na znečištění apod. I zde by GIS našly uplatnění.

Po několikerém ověření na případové studii založené na ideálních datech byly zpracovány dvě případové studie snižování znečištění v území vycházející z údajů z reality v České republice. Obě byly dopracovány do podoby podkladů pro laboratorní ekonomické experimenty (k laboratorním ekonomickým experimentům blíže viz. např. Douglas & Charles 1993). Tyto experimenty pak byly opakovaně provedeny se studenty předmětů katedry životního prostředí VŠE Praha a se skupinou středoškolských profesorů ekonomie v rámci vzdělávacího semináře organizovaného Liberálním institutem Praha.

A) V prvním případě šlo o problém snížení znečištění ovzduší v ideálním městě Uhelno nad Labem (blíže viz Šauer, Dvořák & Fiala 1998a; česky viz Šauer, Dvořák & Fiala 1998b). V tomto městě existuje několik významných environmentálních problémů. Mezi nejkritičtější patří znečištění ovzduší. Koncentrace oxidu siřičitého a dalších látek překračují hygienické normy a to jak v průměrných ročních koncentracích, tak 24 hodinových limitů. Hlavní příčinou tohoto stavu je spalování hnědého uhlí s obsahem síry 3 a více procent. Protože město Uhelno se nachází v hlubokém údolí řeky Labe, dochází zde několikrát ročně k atmosférickým inverzím. V zimních měsících dosahují několikrát hodnoty koncentrací SO₂ 500-1000 µg.m^-3 a to obvykle po několik dní. Situaci ve znečištění ovzduší je přičítán vyšší výskyt nemocí horních cest dýchacích. K dosažení požadované úrovně hygienických norem by vedlo snížení emisí alespoň o 30 %.

Celkové roční množství emisí vypouštěné ve městě do atmosféry je odhadováno na 2100 tun oxidu siřičitého, 1300 tun pevných emisí (prachu) a 860 tun oxidů dusíku. Každý rok je na městské skládce uloženo téměř 50000 tun popela. Přibližně 80 % emisí do ovzduší připadá na patnáct evidovaných velkých a středních zdrojů situovaných ve městě, konkrétně 1821 tun SO₂ 1042 tun prachu, 669 tun NO_x a 35754 tun popela.

Pro případovou studii a experiment byly využity poplatky za znečišťování ovzduší placené podle zákona (č. 212/1994 Sb.) a poplatky za ukládání odpadů na skládky (č. 62/1992 Sb.). Výše sazeb je následující: 1000,- Kč za 1 tunu SO₂, 3000,- Kč za 1 tunu prachu, 800,- Kč za 1 tunu NO_x a 50,- Kč za 1 tunu popela ukládaného na skládku.

Pro diskusi o prioritách finanční podpory projektů z fondu životního prostředí byly využity tzv. koeficienty škodlivosti jednotlivých látek. Při tomto přepočtu potom stávající znečištění ovzduší celkově představuje cca 273000 přepočtených jednotek, z toho znečištění působené sledovanými velkými a středními zdroji cca 213000 přepočtených jednotek.

Každý z uvedených ekonomických subjektů-znečišťovatelů má určitou možnost (projekt), jak snížit emise sledovaných látek. Toto řešení je spojeno jak s kladnými, tak zápornými ekonomickými dopady (přínosy a náklady) pro jednotlivé podniky. Ekonomické dopady jsou známy znečišťovatelům, ale nejsou dostupné autoritě účastnící se vyjednávání. Rozhodnutí znečišťovatele o tom, zda bude realizovat investici, je založeno na porovnání konkrétní úrovně určitého indikujícího ukazatele či ukazatelů efektivnosti s jeho určitou požadovanou úrovní. Tato informace je rovněž důvěrná. Postoje znečišťovatelů naznačují, že jejich projekty na ochranu ovzduší jim přináší určité pozitivní ekonomické dopady, ale tyto efekty nejsou dostatečně stimulující. Mohou existovat určité výjimky, avšak autority nejsou schopny je zjistit.

V případové studii se vycházelo z hypotetické situace, že ministerstvo pro ochranu životního prostředí dané země vyhlásilo pro vybrané oblasti možnost uskutečnění experimentu, který v zásadě umožňuje: nerespektovat limity znečištění ovzduší stanovené zákonem pro jednotlivé zdroje znečištění, jestliže je dosaženo cílového snížení znečištění ovzduší v daném území, neplatit platby za znečišťování ovzduší danými látkami do centralizovaného fondu ochrany životního prostředí a využít je pro finanční podporu projektů na ochranu ovzduší v daném území a řešit tuto situaci dobrovolným vyjednáváním hlavních znečišťovatelů v území s místní správou a samosprávou.

Cílem v ochraně ovzduší pro město Uhelno nad Labem je snížit znečištění ovzduší ze všech zdrojů alespoň o 30-40 % a snížit znečištění ze středních a velkých zdrojů celkově alespoň o 40-50 % přepočtených emisí.

Výsledkem experimentálního vyjednávání bylo uzavření (fiktivních) dohod mezi autoritou a sedmi znečišťovateli o poskytnutí příspěvků na realizaci projektů na ochranu životního prostředí. Jejich realizace by vedla ke snížení znečištění ve městě o cca 96000 přepočtených jednotek. Toto snížení sestává ze snížení emisí SO₂ o 717,5 tun za rok, prachu o 429 tun za rok, NO_x o 339,5 tun za rok a snížení množství popela ukládaného na skládky o 18030 tun za rok. Bližší údaje o postupu experimentu a výsledcích lze nalézt ve výše uvedených pramenech.

Jak je z výše uvedeného textu patrné, jak stav ovzduší v modelovém městě, tak především dopady ekologických projektů mohly být vyjádřeny pouze v emisních charakteristikách (emise jednotlivých škodlivin a přepočtené emise). V případě využití GIS by bylo možno testovat mnohem sofistikovanější přístupy.

B) Druhou experimentálně testovanou aplikací byl problém snížení objemu znečištění vypouštěného do vodního toku hypotetické řeky Česká (blíže Šauer, Dvořák, Lisa & Fiala 1998).

Na řece Česká dochází ke značnému znečišťování vody. Jsou zde, zvláště v letním období, významně překračovány ukazatele přípustného znečištění vody pro nejdůležitější sledované znečišťující látky. Příčinou tohoto stavu je především vypouštění odpadních vod z hlavních bodových zdrojů.

Celkové emise zjištěných škodlivin představují: CHSK 3700 t/rok, rozpuštěné anorganické soli (RAS) 790 t/rok, nerozpuštěné látky (NL) 1320 t/rok, fosfor celkový 18 t/rok a dusík 140 t/rok. Při přepočtu těchto emisí pomocí koeficientů škodlivosti založených na stupni škodlivosti tohoto znečištění na lidské zdraví a ekosystémy celkové přepočtené emise do řeky představují cca 1454000 jednotek za rok. Na sledovaném znečištění se uváděné hlavní bodové zdroje, kterých je identifikováno 15, podílejí cca 80%.

Každý z těchto znečišťovatelů má opět určitou možnost (investiční projekt), jak objem látek vypouštěných do vody snížit s příslušnými dopady do hospodaření podniků i obcí. Formulace experimentu ministerstva pro ochranu životního prostředí dané země byla obdobná jako v případě města Uhelno. I zde bylo využito poplatků za vypouštění odpadních vod dle českého zákona (č. 58/1998 Sb.).

Laboratorní experiment byl proveden dvakrát. Při vyjednávání se skupinou učitelů ekonomie na středních školách bylo uzavřeno pět (hypotetických) dohod, které vedly ke snížení vypouštěného znečištění o 528625 jednotek, což představuje 45% celkového znečištění z hlavních zdrojů a 36% znečištění vypouštěného do řeky. Vyjednávání provedené se studenty VŠE Praha mělo za výsledek uzavření šesti dohod a snížení znečištění o 623833 jednotek, což je 54% celkového znečištění vypouštěného ze sledovaných patnácti zdrojů a 43% celkového znečištění vypouštěného do řeky Česká.

Jako v případě znečišťování ovzduší, i zde by rozvinutí případové studie o sledování imisních charakteristik za pomocí příslušných ekologických modelů s využitím GIS určitě přineslo zajímavé výsledky.

Možné směry dalšího řešení a spolupráce s týmem specialistů na GIS vidíme následujícím způsobem. Předpokládáme další práce na testování přístupu (modelu) v podobě laboratorních experimentů, vycházejících z reálných ekologických, ekonomických, politických a sociálních situací - případových studií.

Při přípravě těchto studií vidíme v současné době tři následující možnosti:

a) vytvoření ideálního modelového území co možná se blížícího realitě (město, okres, region, část povodí řeky, přehrada apod.) a to jak v ekologických, tak ekonomických parametrech;

b) do konkrétního, ekologicky již modelovaného území "vnést" údaje o určité množině znečišťovatelů, tj. především údaje o množství znečišťování, možných řešeních vedoucích ke snížení nebo likvidaci znečišťování a jejich ekonomických souvislostech;

c) pokusit se získat co možná komplexní informace o zcela konkrétní situaci v určitém území.

Ve všech třech případech lze vyjít z nějaké již řešené studie. Tato se může týkat současného problému s připravovaným řešením. Z více hledisek ale může být výhodné rovněž využití výsledků a podkladů již vyřešeného případu snížení znečištění v určitém území. Alespoň teoreticky by zde mohly být dostupnější, především ekonomické, informace. Existuje zde totiž dvojí bariera v poskytování takovýchto informací ze strany znečišťovatelů:

a) přirozená neochota poskytovat informace, především takové, které mohou být předmětem obchodního tajemství (tj. především mikroekonomické dopady projektů na snížení znečištění, ale i některé jejich technické parametry, především tam, kde jde o projekty čistších technologií);

b) bariera v negenerování takovýchto informací uvnitř podniků či jiných subjektů do doby reálného začátku řešení problému. Je to dáno především někdy nezanedbatelnými náklady na získání takovýchto informací, především tam, kde není zavedena ekologicky orientovaná informační soustava, což je v současné době většina subjektů.

Práce s již vyřešeným případem by rovněž napomohly k lepším možnostem srovnání různých řešení ke kterým by se při experimentech dospělo s řešeními získanými při využití jiných nástrojů a přístupů ekologické politiky (různých druhů ekonomických nástrojů a jejich kombinací, obchodovatelných práv na znečištění apod.) a s konkrétní situací.

Všechny tři výše uvedené možnosti dalších přístupů k řešení mohou podle našeho názoru přinést cenné poznatky ve směru diskuse předpokladů praktického uplatnění navrhovaného přístupu. Jak již bylo naznačeno, nejde zde o prokázání možnosti shromáždit údaje (především se to opět týká ekonomických), naplnit jimi nějaký model, provést určité simulace a potom navrhnout určitá řešení pro praktickou politiku. Cílem je spíše co možná přesvědčivě ukázat, že přístup založený na uvedeném vyjednávání může vést k efektivním výsledkům, aniž tyto údaje jsou autoritě k dispozici (asymetrie informace). Ukázat, že při efektivní spolupráci ekonomů, ekologů, specialistů na GIS a dalších odborníků lze řešit i relativně komplikované ekologické situace, kde jiné metody řešení selhávají nebo nepřináší dostatečně efektivní řešení. Teorie i praxe ekologické politiky ukazuje, že zpravidla neexistují univerzální řešení ekologických problémů. Věříme, že náš přístup může napomoci řešení alespoň některých z nich.

Smysluplnost rozvíjení navrhovaného modelu pro praktické aplikace výrazně vzrostla se zájmem, především zemí OECD, o dobrovolné přístupy v (praktické) ekologické politice a v rámci toho o tzv. vyjednané environmentální dohody (viz. EEA 1997, Glasbergen 1998, Levegue 1997, CEC 1996, projekt CAVA a NEAPOL). Rovněž v České republice existuje zájem Ministerstva životního prostředí na ověření širších možností uplatnění dobrovolných přístupů v ekologické politice. Uplatnění GIS a souvisejících modelů by mohlo být jedním z významných směrů dalších prací.

Douglas, D.D., Charles, A.H. (1993), ”Experimental Economics”. Princeton University Press, Princeton, New Jersey.
Dvořák, A., Šauer, P. (1998): "Dobrovolné environmentální dohody a politika životního prostředí". Planeta - EKOjournal, č. 4.
”Environmental Agreements, Environmental Effectiveness”. (1997), European Environmental Agency, Environmental Issues Series, Copenhagen, Vol. 1, No.3.
”Environmental Agreements, Environmental Effectiveness - Case Studies”. (1997), European Environmental Agency, Environmental Issues Series, Copenhagen, Vol.2, No.3.
”EMAS - Nařízení rady Evropských společenství (EHS)” (Council Regulation (EEC) No. 1836/93 of 29 June 1993).
Fiala, P. (1991), ”Možnosti vícekriteriálního hodnocení projektů z hlediska vlivu na životní prostředí”. Acta Oeconomica Pragensia, č.2, s. 46-55.
Glasbergen P. (1998), "Co-operative Environmental Governance, Public-Private Agreements as a Policy Strategy" (editor). Kluwer Academic Publishers, Dordrecht, Boston, London.
Grey, B. (1989), ”Collaborating, finding common ground for multiparty problems”. Jossey-Bass Publishers, San Francisco.
Lange, O, Taylor, F.M. (1952), ”On the Economic Theory of Socialism”. The University of Minnesota Press, Minneapolis.
Levegue, F. (1997), ”Voluntary approaches for the Improvement of Environmental Performance”. Forthcoming in Convery, F. and Ekins, P. (editors): ”The Policy Research Services on Market Based Instruments for Sustainable Development, Edward Elgar, London.
”On Environmental Agreements”. Commission of the European Communities (COM 96-561 final), Brussels 1996.
Šauer, P. (1991), ”Řízení péče o životní prostředí jako problém vyjednávání centra a mikroekonomických subjektů”. Sborník II. konference k ekonomickým otázkám ochrany životního prostředí, Kroměříž, březen 1991, Dům techniky Praha.
Šauer, P., Fiala, P., Dvořák, A. (1998): Negotiation between Authority and Polluters - Model for Support of Decision Making in Environmental Policy, Prague Economic Papers, vol. VII, No.2.
Šauer, P., Dvořák, A., Fiala, P. (1998a): Negotiation between Authority and Polluters - Model for Support of Decision Making In Environmental Policy: Principles and Experimental Case Test, World Congress of Environmental and Resource Economicsts, Venice, June 1998.
Šauer, P., Dvořák, A., Fiala, P. (1998b): Vyjednávání mezi autoritou a znečišťovateli - model pro podporu rozhodování v ekologické politice. Politická ekonomie, roč.XLVI, č.6.
Šauer, P., Dvořák, A., Lisa, A., Fiala, P. (1998): An Innovative Approach to pricing Sufrace Water Quality - principles, Illustrative Case and Policy Aspects, Worskshop on the Political Economy of Water Pricing Implementation, Papers presented, The World Bank, Washington, D.C.
Zákon ČNR č. 389/1991 Sb. o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, úplné znění č. 212/1994 Sb.
Zákon ČNR č. 58/1998 Sb. o poplatcích za znečišťování povrchové vody.
Zákon ČNR č. 62/1992 Sb. o poplatcích za uložení odpadů ve znění zákona č. 41/1994 Sb.

Abstrakt

Většina příspěvků na konferenci, jak bychom řekli my ekonomové, "stojí na straně nabídky", tj. prezentuje výsledky zkoumání v oblasti GIS a jejich konkrétní aplikace. Náš příspěvek se pravděpodobně odlišuje tím, že stojí spíše na druhé straně, tj. "na straně poptávky". Chce být určitou výzvou expertům na GIS k diskusi o jednom z mnoha jejich nových využití při rozhodování v ekologické politice.
Na katedře životního prostředí Vysoké školy ekonomické v Praze byl vytvořen a je rozvíjen určitý metodologický přístup, nazvaný "model vyjednávání mezi autoritou a znečišťovateli jako podpora rozhodování v ekologické politice" (dále jen model či přístup). Tento přístup byl úspěšně prezentován na Světovém kongresu environmentálních ekonomů (Benátky 1998) a na Semináři Světové banky k politické ekonomii zavádění oceňování vody (Washington D.C. 1998). V obou případech spolu s výsledky uskutečněných laboratorních ekonomických experimentů. Autoři usilují o jeho další rozvinutí směrem k praktickým aplikacím. Významnou roli by zde mohly sehrát GIS.
Model je určen pro efektivní řešení problému snížení znečištění v určitém území, kde se nachází více konkrétních, územně definovaných, zdrojů znečištění, představujících současně ekonomické subjekty (zpravidla firmy či obce). Základní myšlenkou navrhovaného přístupu k řešení daného problému je využití vícenásobného vyjednávání mezi určitou autoritou politiky životního prostředí v daném území a příslušnými znečišťovateli. Při tomto vyjednávání autorita rovněž využívá ekonomické nástroje ekologické politiky. Konkrétněji platby za znehodnocování životního prostředí, které vytvářejí zdroje financování ochrany životního prostředí (fond). Z tohoto fondu jsou poskytovány určité formy finanční podpory znečišťovatelům na projekty řešící problematiku snížení znečištění v daném území. V jednotlivých krocích vyjednávání autorita maximalizuje ekologický přínos v daném území ve veřejném zájmu. Informace o těchto efektech jsou rovněž územně determinovány a práce s nimi může opět představovat významnou oblast pro efektivní uplatnění GIS a souvisejících modelů. Například rychlé variantní propočty dopadů navrhovaného snížení emisí ze zdrojů znečištění do imisní situace, propočty snížení ekologických rizik v daném území apod.
Na druhé straně znečišťovatelé nabízí určité přínosy pro životní prostředí v daném území (spojené s jejich projekty na ochranu životního prostředí) a snaží se vyjednat maximální výši příspěvku ke svým nákladům na zamezení ze zmíněného fondu. Model zde tak předpokládá, že znečišťovatelé maximalizují svůj užitek. Taktiku vyjednávání potom volí podle konkrétního schématu vyjednávání a ekonomických čísel generovaných v procesu vyjednávání a poskytovaných autoritou. V každém případě však udržují ekonomické údaje o svých projektech na zlepšení životního prostředí jako důvěrné, což je významnou předností modelu. Výsledkem vyjednávání je dobrovolná dohoda mezi účastníky, tj. mezi autoritou a znečišťovateli v daném území. Na GIS by připadala významná role při vyhodnocování ekologické účinnosti přijímaných řešení a při jejich následné kontrole, včetně kontroly udržení docíleného stavu.
Smysluplnost rozvíjení navrhovaného modelu pro praktické aplikace výrazně vzrostla se zájmem, především zemí OECD, o dobrovolné přístupy v ekologické politice a v rámci toho o tzv. vyjednané environmentální dohody.